V živoťe sem viďel a spoznal fšelijaké sorti psú. Pjekních, škaredích, klidních aj zúrivích. Ale, ket sa tak zamislím, tak každí mjel rád svojého pána alebo paňičku. Psi sú neskutečňe múdrí a vjerňí. Pred časem sem vám viprávjal o lásce psa a srnki. Dnes vám poviprávjám o jedném psovi, jakích moc ve Skalici nebilo a aňi asi nebude. O Bernardínovi. Velikánskí pes, jak tela, aj tak trochu zabarvení. Veliká hlava, tlama, očiska, ušiska a furt zažgrindané piski. Ale velice ochotní poslúchat. A mjeli sme ho aj doma na Blahovej ulici. Jak sme kňemu došli?
Múj otec hrávál ve svadebňí a síňovej kapeli, velice ftej dobje známej, volala sa Happy boyss. Hrávali za prvňí republiki, za Slovenského štátu a aj za socializmu, až do roku 1963. Odehráli fšecko a fšadi, gde sa sceli ludé bavit. Hrávali pravidelňe ve skalickém hoteli na námjesťí. Jedného neďelňího rána na mja, aj na mamu čekalo veliké prekvapeňí. Pod kolňú ležal obrofskí psisko, jedním okem sa ďíval na mamu, druhím namja a fšecí tré sme neveďeli proč tam sme spolem. Visvjetleňí došlo aš ftedi, ket sa z nočňí námahi probrál tata. Na otásku našej mamico to má znamenat, co tu u nás ďelá ten pes tata rekel: No, co u nás ďelá, je náš. Mama málem zamdlela a jásem sa ťešíl. Jak, je náš? optala sa mama. No, já sem ho vihrál alebo kúpíl, uš nevím. A volá sa Bodra.
Púl dňa sa neviprávjali, mamje to nedalo a donésla Bodrovi misku ze žrádlem. Pes dvakrát lízel, mlaskél a miska bila prázná. Po párs dňoch sa fšecko sklidňilo a pes bil definitívňe náš. Každé ráno sa prez okno do našej izbi ďívala velikíma očiskama hladná hlava psa. A tu sa začali problémi. Mama ráno nachistala kíbl nápoja pro prasa. Išla ho zanést do chléva, ale Bodra í kíbl prekoťíl, nápoj vižrál a bil po sňádaňí. To sa opakovalo pár dňí a tídňú a bilo rozhodlé, že Bodra pujde zdomu. Tata sa snažíl mamu presvječit o tem, že majstr Holek uďelá malí žebriňáček, vozík, a Bodra bude mamu vozit do vinohradu a bude vozit aj noše trávi pro kozu. Mamu skoro šlak trefíl, ket si prectavila, jak bi sa vozík prekoťil do ťihelňe aj sňú. Tento plán tatovi nejak neprošél. Ve Skalici nejsú aňi takové hori a tolik sňehu, abi Bodra nosíl malú bečku z rumem turistom a ližarom, a tak aňi záchranár nebude.
Rešeňí sa ale našlo. V rinkovňí – Škarniclofskej ulici bíval masár Jan Bellay, tatúf kamarád, a tak sa dohodli, že za dva mjechi jačmeňa si Bodru zebere. Tenkrát mívali masári vléťe, a né enom vléťe, maso v ledovňi pod Kalvarkú. Učňi alebo tavariš vozili maso, salám, ňítrnosťi na vozíku do obchodu. Bodru zaprahli do vozíka, naučili ho táhat a tak bil vlastňe užitečňí.
Pes má velice dobrú pamjeť a to bilo zlé. Učeň z Bodru vézli maso na vozíku z ledovňe po Blahovej ulici, blísko našého domu, do zasranej (Jatečnej) ulički, mama bila pred domem. Bodra ket ju uviďel, tak aj z vozíkem utékel za mamú, maso sa rozsipalo po cesťe a chlapec dostal pár pohlafkú, že neumí ríďit aňi psa. Bodra zato nemohel, on si enom mamu pamatoval a mjel ju rád. To je svatá pravda.
Anton Dinka st.