Foto: Milan Tomšej
Bilo leto, krásni teplí deň. Rekel sem si, že zajedu hore (tak v roďiňe ríkame, ket ideme do vinohradu) a naobíram si do konvički pár slatkích malín na pochutnáňí. Zaparkoval sem auto a kráčam hore vinohradem v Propasťách. Počúvám spjef vtákú a bzukot fčeliček. Ďívam sa na hrozni, keré sa uš nalévajú, ťeším sa s krásnej prírodi a zastanu pri maliňe. Visaďil ju ešťe múj stareček a je vzácná né enom pro mja, lebo má isťe vjec jak sto rokú a porát roďí slatké malini. Uš jak malí frkan sem po ňí lozil a ďicki ruki, hubu, tričko, ba aj teniski, sem si zafarbil na červeno-fialovo. Zralé malini sa ťaško obírajú, lebo hnet z ňich teče šťáva a láká fčeli. Ešťeže mja starečké naučili, jak aspoň ruki a hubu ot tej dobroti očisťit.
Jak? Jednoducho – ze šťávú ze zeleních nezralích malín. Ale jak sa tak ďívám, ostal sem stát jak pribití – na kmeňi stromu, kerí je po délce prasklí, viďím hada. Je to možné? Co fčíl? Hnet sem sa otočil, že si skočím pro foťák, ale ket sem sa vráťil, uš tam had nebil. Ludé sa vječinú hada bójá. No tento neňi jedovatí, ale je velice užiteční, lebo užofka stromová požírá bársjakú háveť na stromoch aj na zemi. Škoda, že nedokáže požírat ešte aj špačkú. Tích, ket je moc, je to hotová pohroma, oberú hrozni raz-dva.
O tejto príhoďe z hadem na stromje sem viprávjal kolegovi ze školi Lacovi Bellaimu. Rekel mi, že aj on uš tehoto hada ve vinohraďe viďel. A snát nás je vícej, co sme mjeli šťesťí viďet ho v našem rajóňe, protože uš je to pohlet velice vzácní. Chráňme si našu prírodu. A zvlášť stromi. Mám moc smutné oči, ket viďím negde naschvál zlomení mladí stromek. Ja si moju storočnú malinu chráňím. Okrem inšího aj proto, jaká je z ňí dobrá 51 % malinovica. A pri ňí sa tak dobre spomíná …
Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.
Miloslav Tomšej st.,
Skaličan ťelem aj dušú