Neni to nic vimislené, je to pravda. Mlačí a stredná generácia občanú našej prekrásnej Skalice asi nebudú věrit, ale seniori starší a starí věďá, že to tak bilo.
Narodil sem sa ve Skalici v gazdinskej školi (včil je tam nemocnica, pavilón ginekologickí, porodnica a decké oddelení). Bilo to v roku 1938 a bíval sem tam z rodičama až do roku 1949. A fčil něco k temu potočku. V bívalej tihelni vedla Hájka sa ťažila hlina vhodná aj na tihle, keré sa tam virábjali. V tihelni sa aj prodávali a moc barákú, búd a sklepú ve Skalici aj inde je z nich postaveních.
Tihle sa vipalovali a polévali vodú. No a pri tej vírobě tá voda, kerá sa čerpala z jami, bila teplá a vypúšťala sa do potočka, kerí tékel směrem k nemocnici pod alejú. Do tehoto potočka, ket ju vipúšťali, sem velice rát chodil boski, hlavne v létě. Ket sem našel gaštan, zebral sem si ot starenky špajdlíky a udelal sem si pandrláka s rukama a nohama. Tak to bilo až do skončeňá vírobi. Tihelňu zbúrali, fčil tam stójá postavené pjekné rodiné domky, potoček zasipali, a tak mi po ňem ostali enom krásne spomínki (potom tam vibudovali kanalizáciu).
Ešte sa trochu vrátim k tej jamě u tihelňe. Tam bili aj ribi, hlavňe kapre, a z brehu jami ich bilo vidět jak plovú aj krásne velké kuse. Dneska sa uš možu priznat, že sem tam tích kaprú aj chital na černo na zohlí háček ze špendlíka s červem a konopnú niťú. No a večer, kdo sa tam na chvílu zastavil, mohel počúvat milostné kŕkaní žabákú a spjef ftáku, co išli spat na blíske stromi. Škoda, dneska už žabu v mjeste nenájdete, ale komárú a much jaksi neubúda. A žaba je, jak víme, velice užitečná. Moc sa v našej Skalici změnilo. Je kam dál pjekňejší a iste bude aj dál. Chcel sem starím Skaličanom pripomenút minulost a mladost. Mladím zase, ket nevěrá, nech sa starenky alebo starečka opýtajú, či je to pravda. Píšu enom o tem, co sem v mojem živote videl, čul a zažil.
Skaličan ťelem aj dušú Miloslav Tomšej st.