Poznávám, jak se Skalica změnila

Dostal se mně do ruky „Skalický Obzor.“ Rozhodl jsem se přispět následující vzpomínkou.

Narodil jsem se v Sudoměřicích ve válečných letech 1942 (údajně ve Skalici). Moje matka měla ve Skalici velkou rodinu – sestry a bratry. Protože jsem byl „bastard,“ tak jsem jistou dobu žil u některých tetiček ve Skalici. Podotýkám, že jsou to útržky vzpomínek a data nemusí přesně sedět. Vzpomínám si na úryvek z dětství, že kolem roku 1945 jsem chodíval s pasáky krav. Pasáci svými tatary (biče) práskali a kravičky sami vycházeli z domů.

To bylo v ulici Pod Kalváriú, kde ještě tekl potok. Vidím to jako ve filmu, když si večer sami kravičky našly svůj domov. Vybavují se mi i další vzpomínky, ale na jednu si vzpomenu. Mohlo mi být kolem 7 roků.

Měl jsem úraz, a nebudete mně to věřit – sám jsem šel ze Sudoměřic do skalické nemocnice. Dovedete si představit, jak mě přijali? Ale zůstal jsem v nemocnici určitý čas a vzpomínám, že tam na mě byla hodná klášterní sestřička. To znamená, že ještě v nemocnicích sloužily klášterní sestry. Šel čas, a já jako sirotek jsem prožil dětské domovy v Hodoníně, ve Ždánicích a v Bojkovicích, ale to je jiná historie… Později jsem měl tu čest poznat přátelé Skaličany. Na stará kolena jezdíme s kamarádem na motorkách a nikdy neopomeneme navštívit Skalicu nejenom na dobrú zmrzlinu. Tak poznávám, jak se Skalica velmi změnila. Posledně jsme navštívili Kalváriu a Rotundu. Děvčici, která uváděla v rotundě, říkám: „Před 65 lety jsem spal tady na hradbách, kde byla malá chaloupka, ale dnes je to upravené.“ Nedávno mě ve vinném sklepě navštívily děvčata a chtěly burčák. Ptám se jich: „Odkud jste?“ Že ze Skalice. Povídám: „Já su také Skaličan.“

Vinař Miroslav Vaculka, Vacenovice