Ket sa mišlenkama vracám do mojeho ďectva, spomínam si vždicki na radostné a voňavé Vánoce. Ozdobení vánoční stromek ze svíčkama a prskafkama, pot ňím nejakí skromní dárek. Šťedrá večera s ribací alebo česnekovú poléfkú a makovíma pupákama, vúňa vanilkovích rohlíčku, zlepovaních hvjezďiček, orechovích úlečkú a čokoládovích indiánkú. Dodnes ket ich zacítím, tak to mám šecko pred očama. Vúňa čokoládi ale ve mňe buďí aj spomínku inačí, z času vojni.
Bívali sme tenkrát v Hospodiňskej škole, gde bila nejakí čas pret príchodem frontu ubitovaná ňemecká posátka. Mjel sem prísni zákas si ot Ňemcú neco zebrat, no rás sem neodolal a ot ňemeckého dústojňíka sem si zebral slatkú voňavú čokoládu. Zaškrítaná huba ot čokoládi mňa prozraďila a tak sem aj po tej hubje dostal. Velikí strach sme prožili z maminkú a mlačí sestrú Márijú ve vinohraďe, ket precházal pres Skalicu front. Tam sme asi dva tídňe bili skovaní v malej vinohradňíckej búďe. Matka choďila večer do studénki pro vodu a otec nám v noci nosil nejaké jídlo.
Po smrťi otca sme sa presťehovali do domku Pod Malinkama (dneska je tam obchod pána Lašáka pri kiňe). Maminka si privirábjala pečeňím zákuskú a dort na svaďbi, robila prekrásné perňíkové chalúpki aj s kocúrem na streši, pékla velikonočňích baránkú z mašlama a všelijaké dobroti. Ale žádná mi uš nechuťila tak, jak tá vzácná čokoláda ftedi za fronti.
Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.