Že prí lepší sa má ten gdo neďelá a viďelá. Neco pravdi na tem je, no pro klud mojej duše mám rači robotu uďelanú a mám radosť, ket viďím vísledek. Ale je téš pravda, že z roboti sa choďí dom veselejší, ket uš máš šichtu za sebú. Takto veselí sem išel z roboti rás za mlaďi, no enom co sem došel dom, radosť mja richlo prešla. Mamka mje povidala: “Tot máš poštu, asi budeš rukovat.” Mjela pravdu, bilo to napodzim v roku 1957. Otevrel sem obálku a v lisťe sem si prečítal, že sa mám dostavit na Okresnú vojenskú správu ve Skalici. Došel sem tam, pozdravil sem “práci česť”, seďeli tam tré lampasáci a dali mi povolávací rozkaz do kasárňí podústojňíckej školi v Kroměríži. Povolávaki sme dostali vícerí. Mládencom v časi vojenského odvodu sa ríkalo regrúťi a ich poznávacím znameňím bilo pérko a stuška. Tak mi regrúťi sme hnet v hospoďe u Hladkého (dnes u Čambalu) zorganizovali rozlúčku. Tá sa natáhla aš do raňích hodín a mamka, znalá takíchto tradic, mi pro istotu dala k posteli rači aj lavór. Nebil potreba, bolela enom hlava a nebila chuť do jídla.
Za dva dňi sem jel teda vlakem do Kroměríža. Moja frajírka a po vojňe aj manželka pri rozlúčce plakala, slzički bili na blúsce a snát aj na zemi. Na bráňe kasárňí bil velikí nápis: Vítame vás g obraňe vlasťi! Z druhej strani nápis téš neprehlédnutelní – Uš vás máme. Preblesklo mi hlavú – no uš sme v pasťi. Smutní sem sa ohlédel spátki na ulicu. Ten druhí nápis mja prenasledoval dosť dlúho. Nafasoval sem tankistickú uniformu, pulitráki, ešus, príbor, černí globín na boti, kostku midla, prádlo a skrinku s číslem. Na dvori sme ešťe vifasovali strožoch, kerí sme si museli sami nacpat slámú dovozenú na vétriesce. Gdo to otflákel, ráno mjel na posteli viležanú jamu a mjel problém, lebo postel musela bit rovná. Chalaňi zháňali potom suchú trávu, abi strožoch doplňili.
Velitel četi, takí mladí ucháň poručík, nám ešče teho hodňe naložil na pleca, poviprávjal, co fšecko nás čeká, jaké sú predpisi, povinosti, jaké budeme mjet vicházki a podobňe. Co sa tíka vicházek, dopadel sem velice dobre. Velitel četi sa zakrátko dozvjeďel, že su viučení automechanik a rás mja požádal, abi sem za ňeho zebral prednášku o technice tanku T-54. Jemu sa to zalúbilo, lebo netrvalo dlúho a zas mja požádal, abich za ňeho suploval prednášku na hoďine techniki. Nejak sem sa dozvjeďel zase já, že choďí do mjesta za frajírkú, kerá prodávala v obchoďe. Rekel sem si, no počkaj, zadarmo to nebude. Já sem mjel téš frajírku a ešťe aj motorku Zetku 150 C. Opítal sem sa ho, či ket pujdu dom na opušťák, bi sem si do kasárňí nemohel tú motorku dovést. Neco za neco zafungovalo, u velitela praporu mi vibavil povoleňí pro vrátňíka a ešče aj vibavil možnosť si mojeho tátoša zatikat v prázdnem záchoďe v kasárňach. Nebilo to z Kroměríža do Skalice aš tak daleko a tak sem na každí opušťák jezďil na motorce dom za frajírkú.
Druhí rok na vojňe to uš bilo inší. Z bažantú sa z nás stali mazáci, bil sem menovaní velitelem družstva a tak sem velil. Nemosel sem umívat chodbi, záchodi, aňi krúžlat erteple. Mi mazáci sme rozkazovali a kontrolovali bažantú. Ten nápis ve dvori – Uš vás máme – sem si po dvoch rokoch zmjeňil na: uš to mám za sebú. Na dva roki vojni mi ostali pjekné spomínki. To známe – počkaj, šak vojna ťa naučí – sa u mja naplňilo v dobrém. Naučila mja zodpovjednosťi, odbornosťi aj dochvílnosťi, lebo sem dicki do púlnoci sťihel dojet z opušťáku do kasárňí. Síce sem jezďil dom načerno, ale porádek mosí bit.
Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.
Miloslav Tomšej st.,
Skaličan ťelem aj dušú