Dnes bich rád vitáhél ešťe jednu spomínku k našému kúsku pola za mjestskíma hradbama. Jeden rok sa tam uďíla taková príhoda, kerá sa u nás často spomínala. Začala sa ale celkem inde.
Taťinek, jak muzikant, mjel kamarádú a známích po celém okolí. V Brodském mjel známého sedláka, hosťinského, masára a koňského handléra v jednéj osobje, stríca Albína.
Mosím pripomenút, že to bil velice dobrí spjevák a Dr. Janko Blaho od ňeho pozbírál pjekné pjesňički. Naše roďini sa mjeli tak ráďi, že nakonec sa aj pokmotrovali. Stríc Albín sa ponúkli, že najaro dojdú našu ňivku poorat. Jedného dňa dojeli s pjekňe vištafírovaníma koňma, chomúti vizdobené jak nevjesti a jeli za Pelíšek. Projeli brodem potoka na druhú stranu, zaprahli koňe do pluhu, a fčíl sa to stalo. Koňe bili zviklí na pískovú bročanskú zem a jak potáhli do našej černej zemi, zepreli sa, odmítli takú ťaškú zem trhat a bilo doorané. Nepomohli domluvi, aňi bič. Koňské hlavi mjeli vjec rozumu jak kmotrová. Stríc Albín ich zaprahli do brički, naložili pluhi, tata im dal demižónek vína a jeli dom. Rolu mosel zorat druhí forman.
K strícovi Albínovi do Brockého sem choďíval aj na prázňini. Každí rok sem sa ťešíl, že budu jezďit s koňma na pole a z jejich vňukem aj trochu rajtovat. Na hodi bíval na dvori jejich šenku postavení charúžek a zábava bila tam a aj f sáli. Charúžek to bilo drevjené lešeňí, na kerém bili povješané halúski smreka a borovice. Nebilo hodú, abi sa tam chlapi nepotlúkli. Doporádku ich moseli dat tetka Sábina. Tú poslechli, udobrili sa, alebo sa išli pobit do druhého šenku. Tetka Sábina mje ďicki ríkali: „Tonečku, ket ťi budú negde ponúkat maso, tak si zeber enom takové, co má rúčku, šniclu alebo mleté si neber, to je ze psa.“ Na prázňini sem sa k ňím ťešil a bilo mi tam dobre. Ale ťešil sem sa aj dom, protože ve Skalici preca enom človjek skúr ví, co í!
Anton Dinka st.