Do mješťanskej školi to bilo pro mja enom pár krokú pres ulicu. Mjel sem šťesťí a ráno sem sa mohel válat f pelechu délej jak spolužáci s Predmjesťá alebo s Trávňíkú, kerí moseli stávat o moc skúrej a tak mi aj záviďeli. Ale mjel sem aj smolu. Choďili sme do školi aš devjet rokú, lebo nás nezasťihel noví školskí sistém osemročki. Fšecí sme frflali, že ešče rok mosíme “pa ruski gavariť” a téš sa u tabule poťit pri plusoch a mínusoch. Na tito roki študírováňá mám nekolik zaujímavích srandovňích spomínek.
Tak s nama do trídi choďil aj Fera Vojtech, kterí mjel prezífku Frautek. Bil tak trochu samotár a dobroďejek v jednej osobje. Navíc bil to takí malí zloďejíček. Ket sa neco ve školi straťilo alebo pokazilo, často bil na viňe Frautek. Nekedi do školi došel ušmudlaní a paňi učitelka ho poslala na dvúr ke studňi sa umit, lebo v trídách ešče umivadla nebili. Nekedi Fera co mohel to potáhel. V cukrárňi u Žabkovskích rás, ket tam bilo vícej luďí, uchmatel tácku s krémešama a denáš preč. Bil aj takí kšeftár a zraďil nám, že chcel krémeše vimjeňit za králíka. Ferúf otec sa to dozvjeďel a Fera dostal bitku retáskú, na kerej bila uvázaná koza. Potom nám na ťelocviku ukázal chrbet, kerí mjel páskovaní jak tričko Pepka námorňíka. Ale, naopak zas nebil lakomí a rát sa ze fšelíčím poďelil. Prosťe bil to dobrí kamarát.
Na hoďiňe rušťini nás učila mladá, pjekná učitelka z Holíča, volala sa Bendíková. Feru sme navédli, abi sa í zrcátkem poďíval pot sukňu. Privázal si zrcátko na tenisku a prihlásil sa, že nerozumí jakési ruské slovíčko. Paňi učitelka nebila enom pjekná, ale aj pohotová, lebo velice friško zisťila, co má za lubem. Neviďel teda ňic, ale ušlo sa mu pár pohlafkú, dvojka s chováňá a doma zase bitka. Co ale bilo u ňeho zvláštňí, bil velice dobrí na matematiku. Ket mu negdo dal príklad na násobeňí a vipočítané číslo mjel hnet viďelit, tak sa nachvílku zaďíval kamsi do ňeba a povjeďel z hlavi správní vísledek. Toto sa o ňem vjeďelo ve školi, ale aj v mjesťe. Protože bil tak dobrí na počti, Frautek vištudoval a robil úkolára u Pozemních staveb ve Skalici. Tak vím, že každí má v živoťe místo, keré si nakonec najde, alebo, keré si najde jeho.
Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.
Miloslav Tomšej st.,
Skaličan ťelem aj dušú