Do neba visoko, do Prahi daleko. A do Brazílije ešťe dál. Pítáte sa, co pletu do Skalice Brazíliju? Dicki, ket viďím ve správách, jak tam ve velkém virubujú prales, tak mja to bolí a cíťím na plúcách, jak sa nám porát horší díchá. Já su ale jednak velice smutní, ket viďím, že sa nejakí podnapití silák ukazuje pret kamarádama alebo pret frajírkú a zlomí mladí stromek bárs aj negde v našej ulici. Bívám na rohu Bernolákovej a Jurkovičovej ulici v roďiném domje ze zahrátkú. Vedla cesti v ulici bil trávňík. Pjekní, ale bes stromkú. A tak sem sa rozhodél, že tam zasaďím dvje lipki – jednu simbolicki za sina a druhú za céru.
Lipki mi zehnal kamarát Zdena Ungr a staral sem sa o ňe pocťivo hnet po zasaďeňí. Pravidelňe sem ich zaléval, hlavňe pres leto, ket je velké sucho. Pri kvitnuťí majú aj náfštěvňíčki – fčelički, asi ot známej fčelárki pani Juríčkovej, kerá bíva kúsek ot mojeho domu a má doma na záhraďe fčelíni. Súseda fčelárka sa poťešila kvitnúcim lipkám a zalévala ich téš. Pamatuju, jak sem sa nemohél dočkat kedi zakvitnú a s prvňích kvjetú sem si na ochutnáňí uvaril čaj, aj ket sem vjeďel, že kvjet je poznačení smradlavíma plinama ot množstva aut, co jezďí deňe túto ulicú do prúmislovej zóni. Ale z lipkama a fčeličkama to nevzdáváme. Rát sa ďívam a počúvam jejích bzukot, ket si pochutnávajú na kvjetoch.
Lipki narostli, uš sú z ňich pjekné mladé stromki. Sú to jeďiné lipki v tejto časťi mjesta. Lipki rostnú, fčelički ich opelujú spolem s ovocníma stromkama, súseďe nosá do úlú papaňice a spracovávajú met. A tak sme brazílčanom na truc vitvorili trojuhelňík. Malí, ale funguje stejňe, jak príroda ve velkém. A kebi uš ináč nebilo – može bit neco pjekňejšího a zdrafšího jak poseďet si pot kvitnúcú lipkú a díchat voňaví zdraví vzduch? A enom tak pri tem počúvat bzukot fčeliček, zamislet sa a aspoň málo pro to fšecko spravit?
Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.
Miloslav Tomšej st.,
Skaličan ťelem aj dušú