Neš nebude kam uhnút

Nedávno sem sa obuďil do upršaného rána. Sňívalo sa mi, že sem si zapomjel u holiča parazól. Proč? Ešťe furt neňi známe propojeňí sna ze skutečnosťú a je to snát dobre. Aspoň je nat čím rozmíšlat. Pro istotu sem ale parazól skontroloval, bil na svojém mísťe.

Ket už je takto mokrí deň, rozhodél sem sa ho viužit na zasíreňí beček ve vinohraďe. Ze síre sa dicki zaškňúrim, no uďelat to musím. Robím to pravidelňe, tak rás za dva mjesíce.

Jedu a za mostem pres Starohorák sa objavil proťi mje osobák a v ňem mladá žena. Uš zdálki sem si fšimel, že jede jaksi richlo, tak sem uhel doprava a spomalil. Ona ale vúbec nedbala na mja a vitlačila mja z cesti, že sem uš nemjel kam uhnút. Ešťe kúsek a uš bich sa aj prevráťil do príkopi a bohví jak bi to dopadlo. Možná bi ste už bili bez tehoto článku. Gdo bi si v takem momenťe zapamatoval číslo auta?! Ale tú mladú šoférku mám furt pret očama. Nekedi je jednoducho žena nezapomenutelná. Zastavil sem auto, ruki aj nohi sa mi trásli a bil sem isťe bledí jak sťena.

Krátko sem si poseďel, pohrešil a zahorekoval, jak to bilo fajn, ket ve Skalici jezďili kedisi enom dvje auta. Jedním sa píšil Stehlík a druhé šoféroval Šturma. Bila to f tích časoch rarita a tak sa ňigdo nemosel bát, že ho za jízdi na koli auto zrazí. Bil čisťejší vzduch, aj ket nekedi to dorovnával smrad z konského trusu. Dupot kopít a hrkotáňí voza po hrackej cez mjesto … to bil malí orchestr. Ludé bili zdrafší s pohibu, ťaškej roboti a lachkého jídla. No ňic, vívoj ide dopredu. Je pravda, že šoférú pribúda a cesti sú negde úské a tak je nekedi ťašké sa blbcom vihnút. Vjerím ale, že ešťe je na tejto planéťe dosť místa a vjerím, že aj hodňe ohleduplních luďí. Takže jezďím dál.

Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.

Miloslav Tomšej st.,
Skaličan ťelem aj dušú