Dobrí slatkí burčák je (aj) v mírnem požiťí velice zdraví. Je to vlasňe vitamínová bomba. Ríka sa, že vičisťí streva aj kréf a tak neňi teho vinohradňíka, kerí bi sa ze zdravotňích dúvodú neťešil na dobrú úrodu hrozna. Naša roďina má vinohrad v Propasťách a ket sa f časi burčáku vinari stretnú, prvé, co sa pítajú je, jak to ve sklepje vipadá. Je to tak trochu vízva na koštováňí, či uš je naozaj dobrí.
Mosím povjeďet, že né enom burčák, ale aj súsedú máme dobrích kamarádú. V temto období sme sa nafšťevovali, koštovali, hodnoťili a bavili sa. Jeden rás ve sklepje u mja, potom u Macháčkú, u dochtora Bobovníckého, Krajsu alebo Čemana. Nekedi sa nám tam priplétli aj manželki. Abi sa visťihel tento nápoj co najlepší, teplí a bublaví, tak sme si v roboťe aj dovolenku zebrali. Najlepší chuťí vitáhlí prímo z bečki koštírem a ve skepje sa velice dobre pije. Ale pozor, sklep mosí bit dobre vivjetraní, abi sa nestalo nešťesťí, protože plini z burčáku sú jedovaté, aš smrtelné. Aj tak, ket sa vijde ven na čistí vzduch, tak to je jak kebi ťa mjechem praščil a chvílu sa ťi fšecko okolo točí jak na kolotoči.
Po sklepje koštúfka pokračovala hore v búďe, hrávali sa karti a bársjaké hri. Premlelo sa tam fšecko možné – kultúra, šport, politika a jak ináč – aj ženi. Hodňe sa ďelali aj všelijaké srandi, jak sa ríka, jeden druhému napotvoru. Negdo si otskočil na vécko a ket sa vráťil, mjel v pohárku s burčákem trochu soli. Zaškňúril sa, zahrešil, no ňigdo sa nepriznal. Ostalo to utajené. Já sem rás natrel klučku ot záchoda vazelínú. Nemohel sem sa dočkat, gdo bude ten chuďák, co sa nachitá. Nakonec sem ňím bil já, mosel sem tam utekat, tak sem klučku opucoval a ňigdo ňic nevjeďel.
Múj burčák velice šmakoval Jankovi. Aňi sme ho nesťihli kontrolovat a uš mjel opicu. Enom si pamatal, že nesmí dójit dom g žeňe opití. Virešil to rozumňe. Dom, g bránce sme ho dovédli, no zaspal ve dvori pot šopú. Pri další koštúfce nám zraďil, že ráno ho tam obuďila žena a bila velice ráda, že dodržal chlapské slovo a nevešel do domu v noci opití. Bil í aj vjerní, lebo f tej zimje v noci pot šopú spal sám.
Podruhé sem to z burčákem prehnal já. Mjel sem moc pot čepicú a potom okno. Chalaňi viužili, že sem si ňic nepamatal a celú bundu mi obráťili narubi. Nevím kedi a jak sem došel dom, ale isťe sem po cesťe brčkoval, ket mja dovédli. Nestáva sa mi to, ale toto bila mimorátka. Ráno mja žena privítala a dostal sem porádňe hubovej, ale né poléfki. Ukázala mje tú bundu, ešťe aj rukáf bil ot burčáka pjekní lesklí, voňaví. Aj osa bi si na ňem pochutnala. Otpoledňa sem išel do búdi fšecko skontrolovat a uďelat porádek. Okrem rozbitého pohárka a trochu smradu to celkem ušlo. Bunda sa oprala, ostali enom spomínki (aj ket vječinú si pamatajú kamaráďi) a na burčák sa choďí furt dál a dál.
Píšu enom to, co sem v mojem živoťe viďel, čul a zažil.
Miloslav Tomšej st.,
Skaličan ťelem aj dušú